Olomoucká potraviny vol.4

Přidávám fotografie s popisky několika málo dalších věcí, které jsem objevila při poslední návštěvě tržnice. Opět jsem trochu zaexperimentovala a nakoupila jsem pár mě dosud neznámých potravin na vyzkoušení. 

- Krevetové chipsy - tyto chipsy si můžete objednat v některých restauracích jako předkrm. Lupínky se hodí na pánev do horkého oleje, kde se nafouknou, a je to. Na obrázku krabice je namalované pivo, ale s pivem jsem to teda nezkoušela. Třeba příště :-)

- Kokosový karamel - karamel zvláštní chuti, vlastně to nechutná moc sladce, spíše je to takové lehce slané se zvláštní vůní. Nejsem si jistá, jaké má být správné použití. Původně jsem koupila na slazení, ale teď pro něj hledám využití. Poradí někdo??

Krevetové chipsy

Kokosový karamel

Jednotlivé koláčky jsou samostatně zabalené, aby se nerozpadly.

- Luštěninové koláčky - nejspíše fazolové, i když na jednom obalu je napsáno zelený fazolový koláče a na druhém zelený hrachový koláček. Každopádně uvnitř jsou samostatně balené malé koláčky sypké suché konzistence. Koláčky jsou mírně nasládlé. Balení vyjde na 50Kč. Přesné složení nevím, protože popisky jsou pouze vietnamsky, ale na internetech jsem se dočetla, že se jedná vietnamskou specialitu z provincie Hai Duong. Koláčky jsou údajně vhodné pro děti a seniory... Je fakt, že jsou tak měkké, že se dají bez potíží jíst i bez zubů :-). Internety dále praví, že koláčky snižují váhu, hladinu cholesterolu a triglyceridů a redukují množství toxinů v těle. Takže zázračné koláčky. 

- Dále jsem si koupila opět pár limonád - vpravo drink z melounu a vlevo limonáda z bílé houby. Český překlad názvu té limonády vlevo uvedený na plechovce zní salangové hnízdo. O salanze jsem nikdy neslyšela, proto jsem se rozhodla o ní najít nějaké informace. Internety praví, že salanga (salangana) není houba, ale je to druh ptáka, z jehož plivanců..ano skutečně se jedná o ptačí plivance.. se dělá velmi drahá a žádaná polévka. Do této limonády bohužel ptáčci neplivali, o by ta plechovka stála o dost více.

O polévce se lze dočíst zde: https://www.tyden.cz/rubriky/relax/apetit/polevka-z-ptacich-plivancu-jedno-z-nejdrazsich-jidel-sveta_388627.html

- Dále jsem pořídila dvoje různé tyčinky na chuť a Miso pastu na vaření.  Oboje tyčinky mi zachutnaly a rychle se po nich zaprášilo. Kromě s matcha polevou jsou k dostání i v jiných příchutích polevy.

Velmi chutné křupavé tyčinky

Tyčinky s matcha polevou

Miso pasta - pasta z rýže a sójových bobů, vhodná do polévek, omáček atd.

- Chili dochucovadlo - mimo výše uvedené jsme v jedné z restaurací koupili lahvičku s chili směsí, kterou používají k dochucování jídel. Výborná je třeba do polévky. Trhovci si ji vyrábějí sami, primárně ji tam mají asi spíše pro vlastní užití, ale když se člověk zeptá, tak prodají. Na moje poměry docela pálí, takže pokud nejste zkušený chiližrout, doporučuji dávkovat opatrně.Lahvička stála tuším 80 Kč.

Maroko 2017

V tomto příspěvku něco málo o letošní dovolené v Maroku.

Den první - příjezd
Na letošní dovolenou jsem jela do Maroka, konkrétně do Agadiru. Letěli jsme z Prahy a strávili jsme zde celkem týden. Z Prahy jsme odlétali  v 18 hodin, na místo jsme dorazili v osm hodin tamějšího času (tj. 9 hodin našeho letního času). Následovala asi hodinová čekačka ve frontě před budkou, kde znudění úředníci kontrolovali vyplněné papíry a pasy. Potom už jsme frčeli minibusem na hotel, kam jsme dorazili kolem desáté. Během ubytovávání nastaly trochu zmatky, když po nás chtěli zaplatit nějaký místní poplatek, který ale měl být už od cestovky zaplacený. Nicméně recepční nám řekl, že to druhý den vykomunikuje s cestovkou a poplatek případně vrátí, pokud již byl zaplacen. Takže jsme vybrali z bankomatu a zaplatili v přepočtu na naše asi 500 Kč hotově a recepční nám vydal "potvrzení", které vyrobil tak, že nám na vizitku hotelu napsal svoje jméno a pod to hodil podpis a razítko. Potom jsme šli na pokoj, kde nás, vzhledem k tomu, že jídelna už měla v deset večer zavřeno, čekala večeře. Příjemně unavení a plní očekávání dalších dní jsme pojedli a uložili se ke spánku.

Foto našeho hotelu

Hotelové zahrady skýtaly dostatek klidu a soukromí, příjemná alternativa k obrovským mnohapatrovým "panelákům" jiných hotelů

Výhled na oceán z hotelové chodby

Den druhý - neděle

Nedělní ráno nás přivítalo mlhou a mrholením. Jelikož to není zrovna koupací počasí, rozhodli jsme se zajít na procházku po letovisku. Nejdříve jsme prozkoumali okolí hotelu, kde jsme zkoukli stánky se suvenýry a potom jsme se vydali podél pláže směrem k přístavu. Jelikož agadirská pláž má osm kilometrů a my jí většinu prošli tam a zpátky, zabrala nám procházka celé dopoledne. Po krátké zastávce na hotelu jsme se vydali na lov něčeho k obědu. Po chvíli hledání supermarketu nebo obchodu s potravinami, se nás ujal místní "dobordinec", který nám slíbil ukázat cestu. Skončili jsme tak poprvé (avšak zdaleka ne naposled) během našeho pobytu na místní tržnici (Souk). Jídla tam sice moc nebylo, zato jsme se "úplnou náhodou" ocitli u krámku "dobrodincova" kámošem který nám začal vnucovat vše možné. Hlavně čaje, koření a různé byliny. Zavést tápající turisty pod záminkou, že jim ukážu cestu, ke krámu svého známého je běžný místní trik. Průvodce za to dostane od obchodníka provizi a mnohdy žádá ještě nějaký bakšiš od turisty. To jsme ovšem nevěděli, a tak jsme se nechali zlákat a dovést k obchodu, kde ovšem nebyly ani potraviny, natožpak supermarket. Po chvíli interkace s prodavačem a prohlížení krámku a všeho možného koření, nás začal docela tlačit čas, protože ve tři jsme měli na hotelu schůzku s delegátem a my ještě neměli příležitost ulovit si oběd. Nakonec jsme koupili nějaký potenci povzbuzující kořen (suvenýry pro kolegy se budou hodit) a prodavač nás konečně propustil. U nejbližšího stánku jsme koupili po dvou dirhamech dvě chlebové placky a zamířili hledat cestu k hotelu. 

Schůzku jsme stihli nakonec včas..... protože jsme na ni přišli o hodinu dříve :-) Naše chytré telefony, chytré hodinky a všechna ta chytrá zařízení, která si automaticky přenastavují čas podle aktuální zóny toho tentokrát nezvládla. Můj telefon a chytrý náramek se dokonce nacházely každý v jiném časovém pásmu. Po ruce nebyly žádné místní hodiny, navíc všechny internety tvrdily, že je zde v létě časový rozdíl -2 hodiny oproti Praze, ovšem v letadle nám tvrdili, že je to pouze -1 hodina. Takže ani internety nás neučinily moudřejšími. Nakonec jsem záhadu vyřešila tak, že jsem napsala kámošovi do ČR, jestli by nebyl tak laskavý a nesdělil mi, kolik je hodin. Potom jsem si odečetla jednu hodinu a zjitila tak čas agadirský.  Potom jsem přenastavila všechna naše chytrá zařízení, protože světe div se, ani jedno z časových pásem, ve kterém se nacházely, nebylo to správné. Některá si totiž nechala čas starý, tedy ten středoevropský. Můj chytrý telefon si naopak správně vypočítal, že v ČR je tou dobou o hodinu více než v Agadiru. Takže posunul ciferník stále ještě ukazující český čas ještě o hodinu dopředu. Když více, tak více, že jo, to dá rozum.

Po schůzce s delegátem jsme se vydali na výlet na místní zříceninu. Trasa vedla opět po promenádě podél pláže až k marině, místní luxusní čtvrti plné nablýskaných apartmá, drahých restaurací a značkových obchodů. Za ní se nacházel již méně luxusní, zato mnohem autentičtější rybí trh plný mořských tvorů, halekajících domorodců a taxíků. Následně má člověk dvě možnosti - buďto vyjede za příšerně předraženou cenu čítající cca 200 dirhamů nahoru na zříceninu taxíkem anebo se vydá pěšky klikatou cestičkou mezi kaktusy nahoru. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a začali odhodlaně stoupat pěšinou nahoru do kopce. Během následujícíh dvaceti minut jsem prožila svůj první kulturní šok. Cestička, kde chodily rodinky s dětmi na procházku na hrad, totiž spíše než turistické korzo připomínala feťácké doupě. Odpadky a zápach z nich se mísily se zápachem rybiny linoucím se od přístavu a celou scenérii dokreslovaly pokroucené trubky jako pozůstatky zavlažovacího systému a všudypřítomné hromady plastových lahví. Naštěstí druhá polovina kopce již nebyla tak strašná, skládku nahradily pouze lahve, trubky a papírky, takže jsme na konec přeci jen dorazili. Třebaže jsem celou cestu střídavě klela a střídavě přemáhala zvracení. Už nikdy, nikdy, nikdy si nebudu stěžovat, že je u nás na nádru nepořádek. Nahoře jsme byli naštěstí odměněni nádhernou vyhlídkou na Agadir a jeho dlouhou písečnou pláž, přístav a na druhé staně naopak hory. Na kopci se nachází zřícenina opevnění Kasbah, které zde vybudovali kolem roku 1572 místní ve snaze ubránit se nájezdům Portugalců. Místní nakonec Portugalce porazili. Pevnost bohužel stejně jako většina města nepřežila ničivé zemětřesení, které oblast postihlo roku 1961. Toto zemětřesení trvalou 15 vteřin, avšak srovnalo se zemí většinu města. Proto je dnešní Agadir město převážně turistické a moderní. Kromě zříceniny mne nahoře zaujali také velbloudi a prodavači plodů z kaktusů. Poté, co jsme si vrchol kopce obešli kolem dokola a co jsem udělala dostatek fotografií jsem se vydali pěšmo zpátky, tentokrát jsem byla psychicky připravená, takže cesta dolů už nebyla tak zlá. Nevšímaje si odpadků jsem obdivovala kaktusy rostoucí v rozlehlých trsech na bílých skalách.

Zbytky opevnění a pohled do hor

Zbytky opevnění a všudypřítomné plastové lahve

Agadirská písečná pláž vynořující se ze závoje mlhy

Velbloudáři a v pozadí prodavač kaktusových plodů

Trsy divoce rostoucích kaktusů

 Po příchodu na hotel jsme značně unaveni zasedli k večeři. Dali jsme si smaženou rybu, která byla výtečná. Jako předkrm jsme dostali zeleninový salát a výbornou zeleninovou polévku. Jako sladkou tečku nám naservírovali ovoce (vypadalo to jako tmavé blumy) a zákusek s polevou. Po večeři jsme si otevřeli láhev vína a spřádali plány na další den. Uléhala jsem s pevným předsevzetím že zítra - se za prvé pořádně vykoupu v moři, za druhé najdu ten zatracený krám a nakoupím místní potraviny a za třetí nenechám se natáhnout domorodci. Jak už to tak bývá, vše nakonec bylo jinak. Ale o tom už příště...

Olomoucká potraviny 3

Po půl roce jsem vyrazila zase do tržnice. Tentokrát jsme jeli autem, takže bylo možné se trochu více rozšoupnout a nemusela jsem se zaleknout ani několikakilových pytlů rýže :-) Začala jsem obědem - tradičně polévkou. Tentokrát jsem si dala krevetovou. Chuť byla trochu méně výrazná než u klasické pho, ale krevet a masa bylo hodně a opět jsem se královsky najedla.

Potom jsem přistoupili k nakupování potravin, nejdříve v supermarketu a potom v malých krámcích okolo. Takhle vypadal celý nákup. Pojďme se podívat na jednotlivé položky.

Ovocné bonbóny
Ovocné měkké bonbóny zabalené v rýžovém papíru. Celkem mi chutnají.

Vietnamské hořické trubičky? :-)
Není v tom náplň, je to křupavé, drobivé a nečekaně dobré.

Shitake houby
Česky houževnatec jedlý (Lentinus edodes), pochází z východní Asie. Houby jsou známy pro své léčivé účinky. Snižují krevní tlak a hladinu cholesterolu, příznivě působí na játra, dýchací cesty, krevní oběh a při nedostatku energie a vyčerpání. Balíček vyjde na 45-60 Kč dle obchodu.

Voňavé houby Shitake

Dračí ovoce
Toto u nás nepříliš časté ovoce se dá na tržnici koupit celkem běžně. Půlkilový kus vyjde na 100Kč. Ovoce je třeba oloupat, aby se odkryla vnitřní sladká dužina. Slupka by se nejspíše dala také jíst, zkoušela jsem ji. Slupka je měkká, ale spíše mastná a bez chuti, proto jsme po ochutnání snědli jenom dužinu.  Dužina má našedlou barvu a nachází se v ní množství zrníček, které lze normálně jíst. Chutí a konzistencí připomíná toto ovoce kiwi, ale celkově chutná lépe, protože není na rozdíl od většiny kiwi, které se u nás dostane,  kyselé.
Dračí ovoce je vlastně plod popínavého kaktusu. Roste v jižní Americe a v jihovýchodní Asii.

Nakrájené dračí ovoce

Cintronová tráva
Tato asijská bylinka se skvěle hodí do vaření i na přípravu čaje. V malých obchůdcích se dá koupit čerstvá. Svazeček na obrázku vyjde na 30 Kč. Citronová tráva se dá použít jako koření do polévek, salátů, omáček nebo k rýži. Dá se z ní taky udělat fajn čaj. Pokud jste jako já čajoví, vyzkoušejte.

Citrónová tráva

Rybí omáčka

K asijské kuchyni patří také rybí omáčky. Dají se koupit různé druhy - rybí, krevetová, ústřicová, sardinková atd. Ta na obrázku je klasická rybí, vyšla na cca 35 Korun.

Rybí omáčka

Další potraviny:
Jasmínová rýže - kilo vyjde mezi 55-40 korunami. Tentokrát paradoxně vyšly levněji kilová balní, jedno stojí 43 Korun. Jinak uvedené ceny jsou bez místní karty. Držitelé karty nakoupí ještě levněji.
Rýžové nudle - 300g 21Kč
Rýžový ocet - 300ml za 41Kč
Zázvorové bonbóny 27-25Kč
Kokosové mléko 165ml od 12 Kč
Kokosová voda plechovka - 20Kč
Limonády v plechovce 25-30Kč

Rýžové nudle

Rýžový ocet

Sušené chili papričky

Limonády - marakuja, liči, kokosová voda

Litevská kuchyně

V září jsme podnikli týdenní výlet po Litvě a Polsku. A kromě toho, že jsme cestovali a koukali kolem, jsme také hojně ochutnávali místní speciality. Proto bych se s vámi ráda podělila o své dojmy týkající se tamní kuchyně, která dosud není tak probádaná a známá jako některé jiné evropské kuchyně. Přesto podle mne stojí za pozornost.


 Litevská kuchyně je hodně založená na bramborech a také na rybách. Jídla jsou většinou těžší.  Skoro vše obsahuje brambory, kopr nebo smetanu. Typické jídlo jsou cepeliny, které dostaly název podle svého tvaru podobného vzducholodi. Cepeliny jsou knedlíky plněné nejčastěji mletým masem.

Cepeliny plněné mletým masem se smetanou

 Dále jsme často narazili na jídla z lilku, plněný lilek, zapékaný lilek atd. Jinak, jak můžete vidět na fotografiích toho, co jsme během našeho pobytu ochutnali, základem jsou knedlíky, ryby, brambory a různé obdoby řízků či karbenátků z mletého masa.

Lilek

Karbenátek

Smažená ryba s červenou řepou, smetanovou omáčkou a luštěninami

Další častou surovinou je červená řepa. Pokud zajedete do Litvy, musíte ochutnat některou z variant polévek z této zeleniny. Největší litevská klasika je studená řepná polévka šaltibarščiai. Mimo tu jsme si také dali v restauraci něco na způsob borčše. Obojí bylo výborné.

Šaltibarščiai

Litevská varianta boršče

 Ačkoliv sami Litevci svoji kuchyni moc nevychvalují, nám všude moc chutnalo. Výhodou jsou pro nás příznivé ceny. I v centrech velkých měst jako je Vilnius nebo Kleipeda se dá pořídit hlavní chod v restauraci okolo 4-5 euro. V samoobslužných jídelnách i levněji a vše v poměrně dobré kvalitě. Ovšem ve Vilniusu samozřejmě narazíte i na předražené turistické restaurace. Pro představu přikládám ceník jedné z místních jídelen ve Vilniusu.

Ceník hlavních jídel, jídelna ve Vilniusu nedaleko synagogy, září 2016

Přepadne-li vás hlad během procházky po městě a nechce se vám zrovna do restaurace, můžete si dát něco ve stáncích s rychlým občerstvením. Doporučuji kibinai - tradiční litevské pečivo. Kibinai se prodává teplé - u stánku vám je na počkání ohřejí. Je plněné různými druhy náplní - mleté maso, cibule, šunka, i vegetariánské se zeleninou. Stačí si jen vybrat.

Kibinai

Kibinai stánek

V Litvě je velké množství hotového jídla k dostání také v supermarketech. V pultu lahůdek se dají sehnat opravdu rozličné pochoutky od sladkého pečiva přes zapékané brambory až po rybí speciality.
My jsme vyzkoušeli uzenou rybu a zvláštní druh pečiva - takový opečený trojhránek, něco na způsob topinky viz obrázek. A také sladký koláček kepti varškečiai.

Uzená ryba s "topinkou"

Kepti varškečiai

Pečiva je v obchodě k dostání samozřejmě také hromada. Stačí si jen vybrat. Zkoušeli jsme třeba něco na způsob našeho makovce. A jako jednohubku, co nesmíte vynechat, jsou koule. Malé sladké koule, co najdete v oddělení s pečivem. Nemají náplň, těsto je takové trochu koblihovité. Jak se to jmenuje nevím, ale prostě malé pečivové koule. Na internetu jsem to našla pod názvem curd cheese doughnuts - takže tvarohové koblihy? Zkrátka taková blbost, že jsme si to museli dát:-) Bohužel jsem nevyfotila, přikládám obrázek z internetů.

Koblihové koule

Pokud máte rádi sladké, dejte si třeba tradiční litevský šakotis. Vypadá jako vánoční stromeček, takže je poněkud neskladný. Užili jsme si spousty srandy s jeho několikadenním taháním po Litvě a Polsku až domů Česka. Než jsme jej dopravili domů, byl už částečně nadrobený. Pořád ale chutnal skvěle a jedli jsme jej několik dní, protože je poměrně velký. Od toho se také odvíjí jeho vyšší cena. Šakotis bývá politý vajíčkovou polevou, ale může být i různě zdobený a máčený třeba v medu nebo čokoládě.

Jak se šakotis vyrábí se můžete podívat na videu zde:
https://vimeo.com/79480881

Šakotis

Nebo můžete zkusit jídlo zobrazené na fotografii níže. Tuhle krabičku jsme koupili náhodně v supermarketu. Jedná se o křupavé pečivo obalené v medu.

Co není příliš známo je, že Litva je také velkým producentem sýrů. V přepočtu na obyvatele se z Litvy vyváží 26kg sýrů na osobu, což je stejné množství jako v Nizozemí. Většina zpracovávaného mléka pochází z malých farem a jedná se převážně o kravské mléko. Já jsem hodně sýrová, takže ochutnávka místní sýrové produkce pro mně byla nutností.

Litevský sýr

 Na závěr přidávám několik fotografií nápojů, především místního piva.
Litevské pivo je překvapivě docela dobré. Typově a chutí podobné těm našim, takže se nebojte a klidně si jedno dejte. Nebo si můžete koupit kvas. V supermarketu seženete dvoulitrovou láhev nealkoholické kvasové limonády, která v létě výborně osvěží. Zatímco u nás se s kvasem potkáte jen vzácně, v Pobaltí je tento nápoj velmi oblíbený.

Jaké jsou vaše zkušenosti s litevskou kuchyní? Je něco, co byste doporučili, co jsem zatím nevyzkoušela? Chystáte se do Litvy a chcete tipy na restaurace a jídelny, které jsme navštívili? Pište do komentářů a do zpráv. Budu ráda za vaše reakce :-)