Když naši milí odjeli, šly jsme na chvilku spát a asi o půl čtvrté jsme serozhodly, že vyrazíme na sportovní den, který se pořádal v rámci ESN Introduction week. Na programu byly různé sporty, potom hodina salsy a nakonec společná večeře. Jediným háčkem bylo, že vše se ten den konalo na Zernike kampusu, který se nachází na opačném konci města. Ale nevadí, řekly jsme si, máme přece kola ne? A tak jsme popadly bicykly a vyrazily do neznáma. Avšak již po pár stovkách metrů moje kolo vypovědělo poslušnost. Zadní kolo bylo totálně vyfouklé a mě bylo jasné, že se již na Zernike ten den nedostanu. Pěšky se tam dojít fakt nedalo. Nezbývalo než se vrátit na koleje a pokusit se sehnat Borise, toho týpka, co mi kolo prodal a přislíbil opravu v případě poruchy. Po zvonění u něj odma, volání a nahánění přes facebook se mi to konečně povedlo a on přislíbil, že mi kolo na druhý den opraví.
U vaření večeře na kolejích jsme si chvíli anglicky popovídaly v kuchňce s nějakým týpkem, načež se o pár minut později ukázalo, že to je Slovák. Dohodli jsme se, že společně všichni tři vyrazíme večer do města a následně na koncert, kde měly hrát dvě kapely, jedna rocková a druhá zaměřená na latinskoamerické rytmy jako je salsa, zouk a podobně. Na tu jsme se obzvláště těšila, protože salsu již několik let tancuji. Nejdříve se ale šlo do města. Sedli jsme si na vrchol schodů na Grote Marktu a užívali darů Holandska. Potom jsme to vylepšili trochou zmrzliny z McDonalda, což byl fakt inteligentní nápad, vzhledem k tomu, jaká byla venku kosa. Následky se projevily o několik dní později. Pak se šlo na koncert. Ehm.. "koncert". Vlastně to byl jakýsi klub narvaný k prasknutí poloopilýma puberťákama, co vypadali tak na patnáct. Za zvuků podivné kapely hrající otřesné cover verze Titaniku a podobných písní se tam natřásaly potetované krasavice a nagelovaní boys, zatímco tlusté černosky se nechávaly ošmatlávat ještě tlustějšími černochy. Statečně jsme se pohupovali do rytmu, vyčkávali nástupu karibské kapely a doufali ve zlepšení situace. Nezlepšila se. A tak jsem po třicetiminutovém pobytu opustili prostory klubu a vrátitli se raději domů.
Druhý den ráno jsem nechala opravit kolo, načež jsme s Eliškou vyrazily na dutch biking course, další akci v rámci ESN týdne. Ani tentokrát jsme však nebyly úspěšné. Po bloudění ulicemi města se nám asi se čtvrthodinovým zpožděním podařilo najít místo konání - fakultu medicíny, avšak nikdo z ESN na místě nebyl. Využily jsme tedy volného času k prohlídce této fakulty. Později zde totiž budeme mít také nějaké předměty.
Fakulta je moc hezká. Zaujaly mne především anatomicmé ilustrace u výtahů v jedné z chodeb.
Odpoledne jsme již byly úspěšnější. Podařilo se nám i za pomoci mojí mentorky, kterou jsme náhodou potkaly, najít dutch language lesson (opět akce v rámci ESN). Zde nám jeden lektor objasnil základy holandštiny a naučili jsme se pár základních frází ve stylu "Dobrý den. Jak se máte?". Týpek, co nás to učil, byl naprosto neskutečněj. Neustále vtipkoval, měnil hlas, parodoval jiné jazyky a různé holandské dialekty. Hrozně jsme se nasmáli a dvouhodinovou lekci jsme si myslím všichni velmi užili.
Večer se konala další párty. Tentokrát holandská - oranžová. Základem je oranžový dress code doplněný o holandské vlaječky, které vám smpatické slečny namalují při vchodu na tváře. A je to! Nyní jste oficiálně uvítaní v Holandsku. Tuto párty jsme si docela užily, třebaže jsme se ani tentokrát nezdržely dlouho. Měly jsme zde sraz s jedním Egypťanem, který nás seznámil se dvěmi sympatickými Němkami Lisou a Jennou, které bydlí nedaleko od nás a studují s námi na stejné fakultě. Ještě bych se měla zmínit o místě konání akce. bylo to v Drie Gezusters (tři sestry), což je velmi zajímavý podnik na Grote Markt. Do klubu se dá vstoupit třemi vedle sebe umístěnými vchody, má více podlaží a mnoho navzájem různě propojených místností. Celek tvoří takové malé bludiště, ve kterém není pro nového návštěvníka jednoduché se vyznat. Zatímco dole se nachází bary a stolečky, nahoře je parket s dj a diskotékou.
Další den jsme měli fakultní uvítací den s přednáškou a následnou tour po městě. Byli jsme rozděleni do skupinek po šesti lidech, ve kterých jsme měli podle instrukcí procházet městem a všímat si místních pamětihodností a zvláštností. Cesta se završila v jednom z pubů v okolí fakulty, kde jsme dostali občerstvení a kvíz z otázkami ohledně naší cesty městem. Naše skupinka ve složení tři češky (my s Eliškou a Monika), guatemalka (Leonor), jeden indonésan (Wisnu) a thajka, jejíž jméno nikdo nedokázal vyslovit, byla ze všech nejúspěšnější. Za odměnu jsme dostali malované holandské hrníčky, na kterých se holandská děvčica v dřevácích pusinkuje s holandksým chlapečkem před větrným mlínem. Kýčovité. Roztomilé. A typicky holandské :-) Večer se potom konalo v rámci ESN promítání filmu. A tak jsme s celou naší nyní již docela skamaráděnou psychologickou skupinkou vyrazili do kina, abychom se zde odreagovali u komedie s Jeniffer Anistone.
Ve středu jsme měly volno a poflakovaly jsme se po městě. Zajely se konečně podívat na Zernike a odpoledne se opalovaly u jezírka v parku poblíž naší fakulty. Od středy do pátku totiž panovalo v Groningenu mimořádně pěkné slunečné počasí s teplotami nad 25 stupňů. A protože jsme byly po uplynulém prvním týdnu v Holandsku už docela utahané, prohlásily jsme středu za den odpočinkový. Z tohoto důvodu jsme kromě opalování v parku a výletu do Zerniku tento den efektivně proflákaly a rozhodly jsme se tentokrát vynechat i závěrečnou ESN párty a raději se konečně pořádně prospat.
O víkendu jsme s Eliškou a Evkou vyrazily na výlet do Amsterdamu. Vyjížděly jsme brzy ráno. Jízdenka z Groningenu do Amsterdamu je normálně poměrně drahá, jedna cesta vyjde na 24E. Když si však zařídíte slevovou kartu na vlaky za 50 E, máte po celý rok slevu 40% na jízdné a navíc s váma můžou cestovat se stejnou slevou ještě dvě další osoby. Takže jsme využily toho, že Evka tuto kartu vlastní, a docela jsme ušetřily. Navíc se dá na tuto kartu levně půjčit kolo a sice za 3,50E na den. Což je naprosto skvělá cena. Bohužel se musí na kartě ještě předtím aktivovat nějaké členství, což se dá udělat jedině po netu, stojí to 10 eur na rok a trvá to dva dny. To jsme však zjistily až v Amsterdamu, a tak jsme si kola nakonec musely půjčit na nádraží za standartní cenu 9E na den, ale pro příště už budeme vědět co a jak.
Potom jsme zajeli pro věci a vydali se na nádraží. Odjezd se nám ještě trochu zkomplikoval, málem jsme musely zůstat až do druhého dne, protože když jsme dorazili na nádraží, půjčovna kol už měla zavřeno. V neděli totiž neměli na rozdíl od zbytku týdne do sedmi ale jenom do třičtvrtě na šest. A co teď se třemi nevrácenými koly, bez 3x50 Eur a jednoho občanského průkazu, které jsme museli nechat jako zálohu? Naštěstí jsme se rozhodli na místo ještě jednou vrátit a Martin si všiml škvírou v okně, že uvnitř budovy ještě někdo je. Já potom začala zoufale bušit na okno, načež si mě konečně nějaký chlap uvnitř všiml a nahodil dost otrávený výraz. Já se nevzdávala s zoufale a vehementně tak dlouho gestikulovala, až pochopil, vzdal to a šel nám otevřít. Říkal, že byl už zrovna na odchodu (bylo už před sedmou, když jsme se dobouchali), ale nakonec od nás kola převzal a zálohy i občanku nám vrátil. To byla poslední tečka za našim výletem. Následovalo už jen rozloučení s Martinem a cesta v klimatizací promraženém, ale jinak pěkném vlaku domů.
