V tomto příspěvku něco málo o letošní dovolené v Maroku.
Den první - příjezd
Na letošní dovolenou jsem jela do Maroka, konkrétně do Agadiru. Letěli jsme z Prahy a strávili jsme zde celkem týden. Z Prahy jsme odlétali v 18 hodin, na místo jsme dorazili v osm hodin tamějšího času (tj. 9 hodin našeho letního času). Následovala asi hodinová čekačka ve frontě před budkou, kde znudění úředníci kontrolovali vyplněné papíry a pasy. Potom už jsme frčeli minibusem na hotel, kam jsme dorazili kolem desáté. Během ubytovávání nastaly trochu zmatky, když po nás chtěli zaplatit nějaký místní poplatek, který ale měl být už od cestovky zaplacený. Nicméně recepční nám řekl, že to druhý den vykomunikuje s cestovkou a poplatek případně vrátí, pokud již byl zaplacen. Takže jsme vybrali z bankomatu a zaplatili v přepočtu na naše asi 500 Kč hotově a recepční nám vydal "potvrzení", které vyrobil tak, že nám na vizitku hotelu napsal svoje jméno a pod to hodil podpis a razítko. Potom jsme šli na pokoj, kde nás, vzhledem k tomu, že jídelna už měla v deset večer zavřeno, čekala večeře. Příjemně unavení a plní očekávání dalších dní jsme pojedli a uložili se ke spánku.
 |
| Foto našeho hotelu |
 |
| Hotelové zahrady skýtaly dostatek klidu a soukromí, příjemná alternativa k obrovským mnohapatrovým "panelákům" jiných hotelů |
 |
| Výhled na oceán z hotelové chodby |
Den druhý - neděle
Nedělní ráno nás přivítalo mlhou a mrholením. Jelikož to není zrovna koupací počasí, rozhodli jsme se zajít na procházku po letovisku. Nejdříve jsme prozkoumali okolí hotelu, kde jsme zkoukli stánky se suvenýry a potom jsme se vydali podél pláže směrem k přístavu. Jelikož agadirská pláž má osm kilometrů a my jí většinu prošli tam a zpátky, zabrala nám procházka celé dopoledne. Po krátké zastávce na hotelu jsme se vydali na lov něčeho k obědu. Po chvíli hledání supermarketu nebo obchodu s potravinami, se nás ujal místní "dobordinec", který nám slíbil ukázat cestu. Skončili jsme tak poprvé (avšak zdaleka ne naposled) během našeho pobytu na místní tržnici (Souk). Jídla tam sice moc nebylo, zato jsme se "úplnou náhodou" ocitli u krámku "dobrodincova" kámošem který nám začal vnucovat vše možné. Hlavně čaje, koření a různé byliny. Zavést tápající turisty pod záminkou, že jim ukážu cestu, ke krámu svého známého je běžný místní trik. Průvodce za to dostane od obchodníka provizi a mnohdy žádá ještě nějaký bakšiš od turisty. To jsme ovšem nevěděli, a tak jsme se nechali zlákat a dovést k obchodu, kde ovšem nebyly ani potraviny, natožpak supermarket. Po chvíli interkace s prodavačem a prohlížení krámku a všeho možného koření, nás začal docela tlačit čas, protože ve tři jsme měli na hotelu schůzku s delegátem a my ještě neměli příležitost ulovit si oběd. Nakonec jsme koupili nějaký potenci povzbuzující kořen (suvenýry pro kolegy se budou hodit) a prodavač nás konečně propustil. U nejbližšího stánku jsme koupili po dvou dirhamech dvě chlebové placky a zamířili hledat cestu k hotelu.
Schůzku jsme stihli nakonec včas..... protože jsme na ni přišli o hodinu dříve :-) Naše chytré telefony, chytré hodinky a všechna ta chytrá zařízení, která si automaticky přenastavují čas podle aktuální zóny toho tentokrát nezvládla. Můj telefon a chytrý náramek se dokonce nacházely každý v jiném časovém pásmu. Po ruce nebyly žádné místní hodiny, navíc všechny internety tvrdily, že je zde v létě časový rozdíl -2 hodiny oproti Praze, ovšem v letadle nám tvrdili, že je to pouze -1 hodina. Takže ani internety nás neučinily moudřejšími. Nakonec jsem záhadu vyřešila tak, že jsem napsala kámošovi do ČR, jestli by nebyl tak laskavý a nesdělil mi, kolik je hodin. Potom jsem si odečetla jednu hodinu a zjitila tak čas agadirský. Potom jsem přenastavila všechna naše chytrá zařízení, protože světe div se, ani jedno z časových pásem, ve kterém se nacházely, nebylo to správné. Některá si totiž nechala čas starý, tedy ten středoevropský. Můj chytrý telefon si naopak správně vypočítal, že v ČR je tou dobou o hodinu více než v Agadiru. Takže posunul ciferník stále ještě ukazující český čas ještě o hodinu dopředu. Když více, tak více, že jo, to dá rozum.
Po schůzce s delegátem jsme se vydali na výlet na místní zříceninu. Trasa vedla opět po promenádě podél pláže až k marině, místní luxusní čtvrti plné nablýskaných apartmá, drahých restaurací a značkových obchodů. Za ní se nacházel již méně luxusní, zato mnohem autentičtější rybí trh plný mořských tvorů, halekajících domorodců a taxíků. Následně má člověk dvě možnosti - buďto vyjede za příšerně předraženou cenu čítající cca 200 dirhamů nahoru na zříceninu taxíkem anebo se vydá pěšky klikatou cestičkou mezi kaktusy nahoru. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a začali odhodlaně stoupat pěšinou nahoru do kopce. Během následujícíh dvaceti minut jsem prožila svůj první kulturní šok. Cestička, kde chodily rodinky s dětmi na procházku na hrad, totiž spíše než turistické korzo připomínala feťácké doupě. Odpadky a zápach z nich se mísily se zápachem rybiny linoucím se od přístavu a celou scenérii dokreslovaly pokroucené trubky jako pozůstatky zavlažovacího systému a všudypřítomné hromady plastových lahví. Naštěstí druhá polovina kopce již nebyla tak strašná, skládku nahradily pouze lahve, trubky a papírky, takže jsme na konec přeci jen dorazili. Třebaže jsem celou cestu střídavě klela a střídavě přemáhala zvracení. Už nikdy, nikdy, nikdy si nebudu stěžovat, že je u nás na nádru nepořádek. Nahoře jsme byli naštěstí odměněni nádhernou vyhlídkou na Agadir a jeho dlouhou písečnou pláž, přístav a na druhé staně naopak hory. Na kopci se nachází zřícenina opevnění Kasbah, které zde vybudovali kolem roku 1572 místní ve snaze ubránit se nájezdům Portugalců. Místní nakonec Portugalce porazili. Pevnost bohužel stejně jako většina města nepřežila ničivé zemětřesení, které oblast postihlo roku 1961. Toto zemětřesení trvalou 15 vteřin, avšak srovnalo se zemí většinu města. Proto je dnešní Agadir město převážně turistické a moderní. Kromě zříceniny mne nahoře zaujali také velbloudi a prodavači plodů z kaktusů. Poté, co jsme si vrchol kopce obešli kolem dokola a co jsem udělala dostatek fotografií jsem se vydali pěšmo zpátky, tentokrát jsem byla psychicky připravená, takže cesta dolů už nebyla tak zlá. Nevšímaje si odpadků jsem obdivovala kaktusy rostoucí v rozlehlých trsech na bílých skalách.
 |
| Zbytky opevnění a pohled do hor |
 |
| Zbytky opevnění a všudypřítomné plastové lahve |
 |
| Agadirská písečná pláž vynořující se ze závoje mlhy |
 |
| Velbloudáři a v pozadí prodavač kaktusových plodů |
 |
| Trsy divoce rostoucích kaktusů |
Po příchodu na hotel jsme značně unaveni zasedli k večeři. Dali jsme si smaženou rybu, která byla výtečná. Jako předkrm jsme dostali zeleninový salát a výbornou zeleninovou polévku. Jako sladkou tečku nám naservírovali ovoce (vypadalo to jako tmavé blumy) a zákusek s polevou. Po večeři jsme si otevřeli láhev vína a spřádali plány na další den. Uléhala jsem s pevným předsevzetím že zítra - se za prvé pořádně vykoupu v moři, za druhé najdu ten zatracený krám a nakoupím místní potraviny a za třetí nenechám se natáhnout domorodci. Jak už to tak bývá, vše nakonec bylo jinak. Ale o tom už příště...
