Sinterklaas

Zatímco u nás chodí 5. prosince dávat dětem sladkosti svatý Mikuláš v doprovodu čertů a andělů, v Nizozemí má toto na starosti Sinterklaas. Stejně jako u nás se tady oslavy soustředí především na děti, ale oproti Česku se tu  slaví v poněkud větším stylu. Oslavy ve skutečnosti nezačínají 5. prosince, ale už o tři týdny dříve. Letos to bylo 16. listopadu.

Kdo je to Sinterklaas?
Historický původ postavy je shodný s naším svatým Mikulášem (st. Nicolas). Jednalo se o řeckého biskupa žijícího ve městě Myra (dnešní Turecko), který byl proslulý svou štědrostí vůči druhým lidem. Byl považován za patrona dětí a námořníků. Později byly jeho ostatky převezeny do Bari (j Itálie). Toto město bylo dříve součástí Španělského království, s čímž souvisí nynější holandská legenda.

Podle ní Sinterklaas žije během roku ve Španělsku - není to tedy Nizozemec, ale vlastně Španěl. Do Nizozemí přijíždí každý rok jen na pár týdnů a 6.prosince se zase vrací zpět do Španělska. Připlouvá na velké lodi v doprovodu mnoha svých pomocníků tzv. Zwarte Pietů, a je to pokaždé velká sláva. Loď je pěkně vyzdobená. Samotný Sinterklaas má dlouhý bílý vous a zdobený červenobílý plášť, vysokou čepici a berlu. Vzhledem v podstatě velmi podobný Mikuláši. Jeho pomocníky však nejsou čerti a andělé, ale Zwarte Pietové. Což jsou černí mouřeníni v barevných starobylých kostýmech. Podle legendy se spouští komínem do domů a nechávají tam dětem dárky a sladkosti. Právě tito pomocníci byli letos předmětem mezinárodních sporů, protože načerněné obličeje Pietů prý připomínají otroctví a jsou proto rasistické.  Mezinárodní veřejnost tuto nizozemskou tradici ostře kritizovala a byla požadována její změna. Požadavek zněl: Piety přebarvit nebo úplně zrušit! Bylo tedy nejisté, jak budou oslavy letos probíhat a jak budou Sinterklaasovi společníci vypadat. Nakonec si Holanďané, aspoň pro letošní rok, svoje tradice uhájili a slavnostní příjezd Sinterklaase do Holandska  probíhal v nezměněné podobě, tak jako tomu bývalo v předchozích letech.


Příjezd
Sinterklaas přijel letos do Groningenu 16. listopadu. Město se připravovalo na velkou slávu a my si to s kamarády nemohli nechat ujít. Slyšela jsem už hodně o tom, jak velkolepě se v Nizozemí tato tradice slaví, a chtěla jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči. A tak jsem se nehledě na zimu a davy lidí vydala s pár kamarády do města, omrknout jak to vypadá.
Sinterklaas přijel na zdobené lodi připomínající nějakou historickou plachetnici. Za ní jela ještě druhá podobná loď. Sinterklaase doprovázeli na lodi jeho pomocníci Zwarte Pietové. Nejdříve na lodi připluli skrz kanál do centra města. Zde se Sinterklaas okolo poledne vylodil a vydal se se svou družinou a dalším početným průvodem do ulic města. Během asi hodiny a půl prošel celý střed města a skončil na hlavním náměstí (Grote markt), kde se nacházelo velké pódium a kde následně probíhal další program pro děti. Sinterklaas neprochází městem pěšky, ale jel na velkém bílém koni. Doprovázející Pietové koně neměli. Někteří jen tak poskakovali kolem a rozdávali dětem sladkosti, jiní se ulicemi proháněli na kolečkových bruslích a pár jich šlo dokonce na chůdách. Průvod následucjící Sinterklaase byl však monohem pestřejší. Objevily se v něm staré vozy tažené mohutnými podsaditými koňnmi. Tak velké koně jsem v životě neviděla. Vozy byly po chvíli vystřídány traktory a historickými hasičskými auty a ještě jinými  vozidly, o jejichž funkci nemám zdání. Vozy byly doprovázeny dětmi v kostýmech vesničanů a malých kominíčků. Následovala skupina jakýchsi kníratých slečen na koních. Tady si nejsem jistá, jestli se slečny rozhodly držet movember nebo jim došli mužští dobrovolníci anebo zda to celé mělo mít nějaký historický význam. Dále šly v průvodu dvě kapely a nesmím zapomenout na veliký barevný pojízdný stroj na sladkosti, na kterém mohly děti oči nechat.

Poté, co průvod prošel, jsme se přesunuli na Grote markt, kde probíhalo vystoupení. To bylo zaměřené hlavně na děti, takže nás to moc nezajímalo.  Raději jsme se rozhodli najít si nějakou dospěláckou zábavu a jít se zahřát něčím ostřejším. Kupodivu jsme ve městě nenašli jediný stánek se svařákem nebo něčím podobným. Vlasně jsme nenašli vůbec žádný stánek. Z nějakého důvodu se taková akce obešla úplně bez jakýchkoliv stánků s jídlem a pitím. A protože už nám byla fakt kosa a stánky se savřákem bohužel fakt nebyly, ukončili jsme Sinterklaasovské odpoledne v jedné restauraci v centru.

Písně
Sinterklaas a jeho pomocníci neobdarovávají jen tak. Sinterklaas nepřijde, dokud neuslyší, že mu zpíváte některou z jeho písní. Proto děti v Nizozemí před příchodem Sinterklaase a Pietů zpívají  večer písně o Sinterklaasovi. Například Sinterklaas kapoentje. Poté položí před krb botu, ve které je nechají Sinterklaasovi namalovaný obrázek, případně mrkev či nějaký pamlsek pro jeho koně a jdou spát. Druhý den jsou tyto věci pryč a místo nich naleznou děti v botě nějakou sladkost. Večer 5. prosince jsou potom děti obdarovány většími dary, případně je navštíví Zwarte Piet a předá jim dárky osobně.

Sinterklaasovské sladkosti
V období do půlky listopadu do 5. prosince se každý rok regály obchodů zaplní sladkostmi. Nejsou to však běžné sladkosti, jaké jsou k dostání kdykoliv jindy během roku. To ne. Sinterklaas totiž má svoje speciální cukrovinky, které rozdává hodným dětem. Tyto sladkosti lze koupit pouze v daném období, jindy během roku je nikde neseženete. A co tedy Sinterklaas dětem dává?

Pepernoten

Základem jsou tzv. pepernoten. Jsou to takové pečené pecičky tmavě hnědé barvy chutnající po perníkovém koření. Mohou být jenom tak samotné nebo obalené v čokoládě či jogurtu. Další cukrovinkou typickou pro Sinterklaasovskou nadílku jsou speculaas. Speculaas jsou sušenky nahnědlé barvy kořeněné skořicí, pepřem, kardamonem a zázvorem. Mohou mít tvar zvířátek nebo třeba větrného mlýna.
Sinterklaas taky může rozdávat čokoládová písmenka, marcipánové figurky ve tvaru Sinterklaase nebo Peita, mandarinky, čokoládové mince a taky normální dárky a hračky. Podobně jako na Vánoce.

Speculaas

A co se stane dětem, které zlobily?
Ty nedostanou sladkosti žádné. Místo nich je čeká pytel uhlí. A pokud byly obzvláště zlobivé, tak si je Piet odnese za trest s sebou do Španělska! A to je samozřejmě to nejhorší, co se člověku v zimě může stát, že.. :-) Takže pozor!

Pietové nás sladkosma bohužel neobdarovali. Asi už jsme fakt moc staří. Ale aspoň se s náma vyfotili.

další informace: http://en.wikipedia.org/wiki/Sinterklaas

Láska prochází žaludkem aneb co ochutnat v Holandsku

Rozhodla jsem se napsat jeden praktičtější příspěvěk, ve kterém se snažím sepsat typicky holandské nebo groningenské věci, které musíte vidět, očuchat a ochutnat. Doufám, že tento příspěvek bude užitečný pro všechny, kdo se sem chystají. Mým cílem je ukázat budoucím cestovatelům, že se tu dá najít mnohem více věcí než jen sýry. A třebaže mi Holanďanky tvrdily, že tu v podstatě nemají žádnou národní kuchyni, já si zatím docela pochutnávám a každý týden objevuji něco nového a typicky holandského k snědku. Samozřejmě v tomto článku není a nebude sepsané zdaleka vše, vycházím z toho, co jsem tu sama zatím měla možnost zkusit. Článek budu průběžně doplňovat o další věci, takže uděláte dobře, když sem třeba za pár týdnů znova mrknete. A pokud máte pocit, že jsem nezmínila něco, co by tu rozhodně nemělo chybět, budu ráda za vaše komentáře, abych to napravila, vyzkoušela a doplnila do seznamu.

1. Stroopwafels
Kulaté sirupové vafličky, holandský vynález. Vynikající a velmi návykové. Balíček k dostání v obchodě či na trhu od 1E výše. Na trzích je možné je ochutnat také teplé, což je ještě prímovější.

2. Frikandel
Mleté maso ve válečcích. K mání ve většině fastfoodů. Maso je lehce kořeněné. Holanďani je zbožňují. A pokud to chcete udělat po holandsku, nečekejte, až vám je připraví u pultu, ale kupte si je rovnou z automatu - okýnka ve zdi, kam hodíte mince a vypadne vám jídlo. Mě to teda přijde trochu nechutné, ale zde je to běžná praxe.

3. Vla
Další nebezpečně návyková věc. Jeden ze zástupců početného sortimentu mléčných výrobků, které jsou tady k dostání. V obchodě se tu dá koupit moře druhů různých tvarohů, ochucených mlík, jogurtů hustých i řídkých určených k pití ale nejlepší věc, co jinde nenajdete, je pro mně jendoznačně vla. Konzistencí bych to přirovnala k řídkému pudinku. Je to tak akorát řídké/husté, že se budete s ostatními věčně hádat, jeslti to pít nebo jíst lžící. Balení vypadá jako krabice od mlíka. K dostání v několika příchutích, můžete si koupit vanilkové, čokoládové, karamelové, ovocné a další, mě zatím nejvíce chutnalo čokoládové.

4. Vlaai
Tentokrát překvapivě nic mléčného. Vlaai je něco jako koláč z listového těsta. K dostání je údajně na různých místech Nizozemí, ale původně pochází z Limburska a podle Holanďanů je pravé a nejlepší vlaai k mání pouze tam. Proto jsem jej musela ochutnat při naší návštěvě Maastrichtu, což je hlavní město Limburska. A rozhodně jsem nebyla zklamaná. My měly vlaai s višňovou náplní, ale nejtypičtější je prý s rýží. Nicméně višňové bylo naprosto luxusní a s rýží bych asi neměnila.

5. Šťouchané brambory s rostlinami uvnitř (Stamppot)
Toto je jedno z mála typických holandských jídel. Šťouchané brambory, do kterých je zamíchané něco zeleného rostlinného původu. A k tomu si dají Nizozemci  párek. Docela chutná o něco zelenější obdoba  našich šťouchaných brambor. Co se týče té zelené komponenty, tak marjána to není. Spíš bych to viděla na listový špenát.

6. Lékořicové bonbóny
Nizozemí je ráj pro milovníky lékořice. Malé, černé gumové bonbóny všech možných tvarů najdete v každém supermarketu. Spousta cizinců jim nemůže přijít na chuť, ale Holanďani je milují a v každém obchodě jich mají plný regál.

7. Metworst
Tradiční holandský párek vyrobený ze syrového vysušeného vepřového. Chutná dost zvláštně, je hodně kořeněný, trochu kyselý a je z něj cítit hřebíček. Při prvním ochutnání to člověka zarazí a přemýšlí, jeslti to nevyplivnout. Ale podruhé, jak už víte, do čeho jdete, vám to možná i zachutná.

8. Čokoládové perličky
Čokoládové nebo taky cukrové perličky všech možných barev a tvarů. Podávají se obvykle ke snídani jako posyp toustového chleba.  Chuťově je to takové neutrálně sladké. Zatím jsem vyzkoušela jenom bez chleba a jelikož sladké na chlebu nemusím, znova asi ani nevyzkouším. Ale spoustě lidí to moc chutná.

9. Gouda (Choudáá)
Typický holandský druh sýrů, k dostání všude v mnoha různých druzích - mladý, uleželý, s kořením. Pozor nevyslovuje se to "gouda", ale v holandštině to zní přibližně jako "choudáá". Jméno sýr dostal podle nizozemského města Gouda. Dalším rozšířeným typem sýra je eidam.

10. Tompouce
Nizozemsko-belgický zákusek servírovaný jako dezert ke kávě nebo čaji. Je to hranatý, na vrchu růžový, uvnitř krémový a strašně dobrý.

Stravování Nizozemců
Ještě na závěr pár věcí obecně k tomu, jak se tu lidi stravují. Jelikož třeba ve škole nemají menzy s teplým jídlem (jenom bufety, kde koupíte maximálně polívku nebo malou housku se salámem), nosí si většina lidí do práce nebo do školy svačiny v krabičce. V menze je dokonce mikrovlnka, takže si můžete i ve škole ohřát své z domu přinesené jídlo a v bufetu si ho pak sníst. Vaří se hodně z předem připravených surovin s polotovarů. V obchodě dostanete koupit velký výběr už hotových jídel, co si jenom ohřejete a můžete hned konzumovat. Oproti sortimentu v českých obchodech je výběr mnohem pestřejší, kvalitnější a překvapivě je to i docela levné se takto stravovat. Prodávají tu i třeba již hotové polévky v plechovkách a v pytlících. Běžné je koupit si tu v supermarketu už pomleté zabalené maso a nasekanou zeleninu v pytlíku a z toho vařit. U nás je to pochopitleně k dostání taky, ale tady to vypadá, že místní vaří v drtivé většině z těchto již předem upravených surovin. Dostat některé druhy zeleniny v původním nezpracovaném stavu může být problém. Stejně je třeba poměrně složitý úkol najít ve městě řezníka, klasický obchod s masem, salámy atd. které nejsou už předem nakrájené a zabalené, kde maso už není naporcované atd.  Tento přístup je skvělý v tom, že člověku šetří čas a práci, ale má to i svoje nevýhody.
Sortiment v obchodech je dosti podobný. Velký výběr je v oblasti mléčných výrobků. Pak mají také hodně různých šťáv, džusů, sirupů a bůhví čeho ještě, spousta druhů barevných a sladkých kapalin různé hustoty. Další věc, na co jsou nizozemci úchylní, jsou sušenky. Cookies, cookies, lots of cookies everywhere. Naopak třeba výběr čokolád v normálním obchodě mi přijde i ve srovnání  s běžnou českou sámošku docela chudý. Další věc, co jsem marně hledala jsou luštěniny. Po měsíci hledání jsem z velkou slávou objevila jakousi čočku, ze které se nakonec stejně vyklubal hrášek. Čočka prostě není. Fazole pouze naložené v plechovce, v nezpracovaném stavu ani ťuk. Jáhly, pohanka? Netuším. Kuskus jsem viděla pouze na trhu u jednoho stánku. A tak by se dalo pokračovat. Potom je tu ještě pečivo. To se docela dá konzumovat. Pořádný chleba tu sice neseženete, ale ve srovnání s těmi vatovitými hrůzami, co jsou k dostání jinde po Evropě, tak ten holandský se ještě celkem dá. Jinak tu prodávají takové různé bagetky a tak, normální pečivo, ale v supermarketech toho moc neseženete. Musíte pro něj do pekárny. V supermarketech mají převážně ty "chleby" a pak věci určené k rozpékání. Čerstvého pečiva jen málo nebo nic.
No a když se vám nechce vařit, tak jsou tady restaurace, které nabízí často nějakou národní kuchyni (holandskou ne, tak prý neexistuje). Všechny vypadají moc krásně a když jdete kolem, často to pěkně voní kořením a jídlem. Žádný přepálený tuk. Pokud nechcete jít do restaurace, je tu ještě hodně fastfoodů, pizerií a cca mezi 12 a 17 hodinou v centru města fungují stánky s jídlem, kde si můžete koupit třeba rybky, hambáče, něco sladkého anebo se jako většina ostatních napráskat hranolkama s tatarkou z kornoutu.
To je prozatím všechno, co mě k jídlu tady napadá. Začínám mít hlad, takže končím se psaním a jdu si pro hranolky..

Amsterdam

O víkendu jsme s Eliškou a Evkou vyrazily na výlet do Amsterdamu. Vyjížděly jsme brzy ráno. Jízdenka z Groningenu do Amsterdamu je normálně poměrně drahá, jedna cesta vyjde na 24E. Když si však zařídíte slevovou kartu na vlaky za 50 E, máte po celý rok slevu 40% na jízdné a navíc s váma můžou cestovat se stejnou slevou ještě dvě další osoby. Takže jsme využily toho, že Evka tuto kartu vlastní, a docela jsme ušetřily. Navíc se dá na tuto kartu levně půjčit kolo a sice za 3,50E na den. Což je naprosto skvělá cena. Bohužel se musí na kartě ještě předtím aktivovat nějaké členství, což se dá udělat jedině po netu, stojí to 10 eur na rok a trvá to dva dny. To jsme však zjistily až v Amsterdamu, a tak jsme si kola nakonec musely půjčit na nádraží za standartní cenu 9E na den, ale pro příště už budeme vědět co a jak.

s naším průvodcem Martinem

amsterdamské nádraží

Po příjezdu do Amsterdamu jsme se na nádraží potkaly se spolužákem Martinem, který zde byl tou dobou na Erasmus stáži a souhlasil, abychom u něj na privátě na víkend zakotvily. Nejprve jsme si jely k němu domů odložit věci a po cestě jsme všichni pořádně zmokli. Další část odpoledne jsme proto kromě obědvání strávily fénováním promoklého oblečení. Když přestalo pršet, vydali jsme se všichni čytři opět do města, kde jsme navštívili muzeum moderního umění. Pak jsme se zajeli podívat do parku a po cestě jsme náhodou narazili na russian food festival, kde byly k ochutnání speciality z různých oblastí Ruska. Převážně se jednalo o maso, sýry a marmelády. Musím říct, že většina z toho byla vynikající. Potom se tam Evku snažil nabalit nějaký Rusák a bylo už docela pozdě, tak jsme raději vyrazili domů.

Russian food festival

Po večeři jsme jeli na párty k Martinovu australskému kolegovi z univerzity, který se zrovna přestěhoval a při té příležitosti pořádal malou sešlost. Společnost zde byla celkem příjemná, převážně australsko holandská. Dokonce jsme potkali jednoho newyorského profesora psychologie, který měl za dva dny přednášet u nás v Groningenu na univerzitě. Okolo půlnoci jsme se odebrali na cestu domů. Nebyl by to však správný výlet do Amsterdamu, kdybychom nazavítali do turisticky proslulých červených uliček. Proto jsme to cestou domů vzali ještě menší oklikou přes Red District, abychom se podívali, jestli tam opravdu mají ty prostitutky ve výkladních skříních a ono jo, fakt je tam mají. Různé ženštiny všech barev a tvarů na nás pomrkávaly ze všech stran. A mě se dokonce podařilo ukořistit pár fotek, ačkoliv je zde prý focení zakázáno, ale to jsem nevěděla. Celkově tam bylo narváno, ulice plné lidí a dokonce se tam procházelo i dost párů držících se za ruce, což mě celkem překvapilo. Okolo 90% zdejších návštěvníků tvoří turisté. Místní sem moc nezavítají. Kromě polonahých paní a slečen k tomuto místu neodmyslitelně patří všudypřítomný pach marihuany. Jako čtyři študentíci  s červenýma kolama jsme tam asi vypadali trochu divně a chlapi po nás docela zvídavě pokukovali, ale fakt je, že se tam promenádovalo i dost podivnějších existencí, než jsme byli my.

Red District

Druhý den jsme se vydali na prohlídku místních památek. Měli jsme štěstí, jelikož se zrovna ten víkend konal evropský festival kulturního dědictví a v různých evropských městech byly ten den otevřeny zadarmo kulturní památky a to i takové, které běžně nejsou veřejnosti přístupné. Jako první jsme navšítvili Oude Kerk, krásný gotický kostel nacházející se co by kamenem dohodil od vykřičené čtvrti. Kostel byl velmi pěkný a uvnitř byla zajímavá výstava fotografií gayů a lesbiček z celého světa. Jestlipak by takové téma ozdobilo i naše kostely v Česku? V Nizozemí se kostely asi tak neprožívají, protože kromě vykřičené čtvrti za rohem se
hned naproti vchodu do kostela nacházelo několik koffie shopů, před kterými v křesílcích posedávali místní huliči i trávychtiví turisté. Chodník před kostelem pak zdobilo několik zajímavých většinou polonahých soch, jež dávaly náležitě vyniknout umělcovu smyslu pro detail. Po návštěvě tohoto kostela jsme pokračovali na další místa, navštívili jsme burzu, synagogu, park a další kostely. Samozřejmě jsme se nemohli zapomenout vyfotit u nápisu "I Amsterdam" na Muzeumplein a vlézt si tam doprostřed fontány. Pobyt v Amsterdamu jsme zakončili návštěvou výstavy o Van Goghovi.

Interiér kostela

Výstava v kostele

Výzdoba chodníku před kostelem

Potom jsme zajeli pro věci a vydali se na nádraží. Odjezd se nám ještě trochu zkomplikoval, málem jsme musely zůstat až do druhého dne, protože když jsme dorazili na nádraží, půjčovna kol už měla zavřeno. V neděli totiž neměli na rozdíl od zbytku týdne do sedmi ale jenom do třičtvrtě na šest. A co teď se třemi nevrácenými koly, bez 3x50 Eur a jednoho občanského průkazu, které jsme museli nechat jako zálohu? Naštěstí jsme se rozhodli na místo ještě jednou vrátit a Martin si všiml škvírou v okně, že uvnitř budovy ještě někdo je. Já potom začala zoufale bušit na okno, načež si mě konečně  nějaký chlap uvnitř všiml a nahodil dost otrávený výraz. Já se nevzdávala s zoufale a vehementně tak dlouho gestikulovala, až pochopil, vzdal to a šel nám otevřít. Říkal, že byl už zrovna na odchodu (bylo už před sedmou, když jsme se dobouchali), ale nakonec od nás kola převzal a zálohy i občanku nám vrátil. To byla poslední tečka za našim výletem. Následovalo už jen rozloučení s Martinem a cesta v klimatizací promraženém, ale jinak pěkném vlaku domů.

zapůjčený krasavec - ani se mi ho nechtělo vracet, tak skvělé to kolo bylo

Burza

Ve vodotrysku

Co je nejlepší holandské pivo? Přece Euroshopper beer!

Déšť, nemoc a rozbité kolo

Ve čtvrtek se na půdě naší fakulty odehrával uvítací program, několik přednášek vystřídalo posezení na fakultním dvorečku s hudbou, občerstvením a výstavou fotografií. Potkali jsme se zde s lidmi z naší skupinky z předešlého dne. K večeru jsem ostatní nalákala na úvodní lekci salsy  v jednom klubu, o které jsem se dozvěděla předchozí den z letáčku. Přesunuli jsme se tam a jelikož jsme neznali cestu a měli jsme k dispozici o jedno kolo méně, nežli nás bylo, byl to přesun vskutku zajímavý. Zkoušeli jsme různé varianty, kdo s kým pojede ve dvou na kole, ale žádná kombinace nám moc nešla a do toho se Eliška snažila s GPS odhadnout směr jízdy. Tu a tam jsme zabloudili, tu a tam popadali a někdy nás GPSka zavedla v protisměru do úzké jednosměrné uličky, takže cesta zajímavá. Ale byla to docela sranda. Nakonec se nám s lehkým zpožděním podařilo dojet na místo a mohli jsme si tak užít naši lekci salsy. Probíraly se více méně pouze základní kroky, ale i tak to bylo fajn. A že byl zrovna čtvrtek sedm hodin večer, na chvíli se mi zastesklo po Brně a přála jsem si být na salse pod Petrovem a pořádně to tam roztočit.
Na cestě domů z klubu však začaly komlikace. Nejprve jsem zjistila, že jsem si zapomněla v sále sluneční brýle a musela jsem se vrátit zpět. Poté se mi opět vyfouklo zadní kolo. Dopumpovaly jsme jej a domů jsme dojela. Avšak, když jsem po večeři chtěla vyjet do města, kde jsme měly sraz s Jennou a Lisou, kolo bylo zase totálně prázdné, a tak jsem musela zůstat doma. Na opravu kola jsem potom čekala až do středy dalšího týdne, takže jsem všude musela pěšky, což bylo docela nepraktické.
O víkendu potom pršelo, takže jsme odložili plánovaný výlet k jezeru, kam bych stejně vzhledem k pokaženému kolu nedojela, a zůstaly jsme s Eliškou doma. Kromě toho jsem se někde nachladila a tak jsem celý víkend proprskala a obecně mi nebylo od pátku moc dobře, takže jsem na výlety a party neměla ani pomyšlení. Pouze v neděli odpoledne jsme se, když se trochu vyčasilo, vydaly na výstavu fotek. Měla se konat v centru, kousek od Grote markt, ale když jsme tam došly, měli zavřeno. Po obvolávání, dotazování a mailování na různá místa nám bylo sděleno, že výstava byla přesunuta někam za město a také, že není zadarmo, jak bylo na internetu avizováno. Návštěva fotofestivalu se proto nekonala a nedělní den jsme místo toho završily v univerzitním muzeu, kam máme jako studenti vstup zdarma, což je fajn. Návštěva muzea byla velmi rychlá, jelikož již za dvacet minut po našem příchodu zavírali, avšak mně se i tak líbila. Dá se zde spatřit mnoho zajímavých věcí, jako jsou dvouhlavá embrya nebo zdeformované lidské kostry, ale třeba i část vesmírné sondy. Eliška z toho moc nadšená nebyla, ale já jsem si to coby antropoložka zvyklá na kdejaké bizardnosti docela užila.

V pondělí konečně přestalo pršet a jelikož jsme ještě neměly školu, užívaly jsme si zasloužený den volna. Večer jsme se s Eliškou vydaly na večeři s jejími dvěma holandskými mentorkami (tutorkami) a skupinou pěti dalších zahraničních studentů. Večeře se konala nedaleko od nás na malém hausbótu, což jsem si strašně užila, protože jsem se od prvního dne, co jsem v Groningenu chtěla do jednoho z těch hausbótů podívat. Večeře sestávala ze dvou chodů - hlavním chodem byly šťouchané brambory na holandský způsob s místním druhem párku, jako dezert jsme dostali strašně dobré vafle a potom něco, co vypadalo jako malé punčové řezy a v podsttě se hodně podobalo našim klasickým zákuskům. Ještě bych se měla zmínit o složení naší skupinky. Holandské hostitelky se jmenovaly Myrthe a Dido. Dále s námi u stolu seděly dvě Číňanky, ze kterých až po několika hodinách vypadlo, že jména Alice a Cassie, kterými se nám představily, jsou úplně vymyšlená, protože jejich skutečná čínská jména bychom si my Evropané nedokázali zapamatovat :-). Ve skupince byl pouze jediný kluk a to medik Leonardo z Mexika. Moc fajn týpek. Pestrou směsici potom doplňovaly Němka Mari a Ukrajinka Olena. Docela rychle jsme se všichni spřátelili a dohodli jsme se, že se budeme scházet každé pondělí a vždycky někdo z nás uvaří  pro ty ostatní své národní jídlo. Večer jsme završili v Drie Gezusters na studentské párty, kde bylo asi milion lidí.

                                                naše hostitelky Myrthe a Dido

Další dny byly o poznání klidnější, ale zato neméně nabité. Tentokrát však školními povinnostmi. Rozhodly jsme se s Eliškou a Evkou, že navštívíme tento týden všechny přednášky, které nás aspoň trochu zajímají, abychom se mohly příští týden rozhodnout, které kurzy si zapíšeme do našeho Learning agreementu. A tak jsme celé dny vysedávaly v lavicích a poslouchaly více či méně zajímavé přednášky. Těch více zajímavých bylo ale většina, takže rozhodování o tom, které kurzy si zapsat, bude opravdu těžké. Škola nám opravdu zabrala většinu času, a to jsme ještě ani nezačaly číst povinnou literaturu, které je na každý týden hromada. Domů jsme se vracely zpravidla okolo šesté večer i později a na nějaké další aktivity už nám proto nezbývalo času ani energie. Tolik k uplynulému týdnu. Zítra nás čeká výlet do Amsterdamu. Příští týden poreferuju, jaký to tam bylo.




Naše koleje

Trable s kolem, noví kamarádi, nové zážitky

Když naši milí odjeli, šly jsme na chvilku spát a asi o půl čtvrté jsme serozhodly, že vyrazíme na sportovní den, který se pořádal v rámci ESN Introduction week. Na programu byly různé sporty, potom hodina salsy a nakonec společná večeře. Jediným háčkem bylo, že vše se ten den konalo na Zernike kampusu, který se nachází na opačném konci města. Ale nevadí, řekly jsme si, máme přece kola ne? A tak jsme popadly bicykly a vyrazily do neznáma. Avšak již po pár stovkách metrů moje kolo vypovědělo poslušnost. Zadní kolo bylo totálně vyfouklé a mě bylo jasné, že se již na Zernike ten den nedostanu. Pěšky se tam dojít fakt nedalo. Nezbývalo než se vrátit na koleje a pokusit se sehnat  Borise, toho týpka, co mi kolo prodal a přislíbil opravu v případě poruchy. Po zvonění u něj odma, volání a nahánění přes facebook se mi to konečně povedlo a on přislíbil, že mi kolo na druhý den opraví.
U vaření večeře na kolejích jsme si chvíli anglicky popovídaly v kuchňce s nějakým týpkem, načež se o pár minut později ukázalo, že to je Slovák. Dohodli jsme se, že společně všichni tři vyrazíme večer do města a následně na koncert, kde měly hrát dvě kapely, jedna rocková a druhá zaměřená na latinskoamerické rytmy jako je salsa, zouk a podobně. Na tu jsme se obzvláště těšila, protože salsu již několik let tancuji. Nejdříve se ale šlo do města. Sedli jsme si na vrchol schodů na Grote Marktu a užívali darů Holandska. Potom jsme to vylepšili trochou zmrzliny z McDonalda, což byl fakt inteligentní nápad, vzhledem k tomu, jaká byla venku kosa. Následky se projevily o několik dní později. Pak se šlo na koncert. Ehm.. "koncert". Vlastně to byl jakýsi klub narvaný k prasknutí poloopilýma puberťákama, co vypadali tak na patnáct. Za zvuků podivné kapely hrající otřesné cover verze Titaniku a podobných písní se tam natřásaly potetované krasavice a nagelovaní boys, zatímco tlusté černosky se nechávaly ošmatlávat ještě tlustějšími černochy. Statečně jsme se pohupovali do rytmu, vyčkávali nástupu karibské kapely a doufali ve zlepšení situace. Nezlepšila se. A tak jsem po třicetiminutovém pobytu opustili prostory klubu a vrátitli se raději domů.
Druhý den ráno jsem nechala opravit kolo, načež jsme s Eliškou vyrazily na dutch biking course, další akci v rámci ESN týdne. Ani tentokrát jsme však nebyly úspěšné. Po bloudění ulicemi města se nám asi se čtvrthodinovým zpožděním podařilo najít místo konání - fakultu medicíny, avšak nikdo z ESN na místě nebyl. Využily jsme tedy volného času k prohlídce této fakulty. Později zde totiž budeme mít také nějaké předměty.
Fakulta je moc hezká. Zaujaly mne především anatomicmé ilustrace u výtahů v jedné z chodeb.

Odpoledne jsme již byly úspěšnější. Podařilo se nám i za pomoci mojí mentorky, kterou jsme náhodou potkaly, najít dutch language lesson (opět akce v rámci ESN). Zde nám jeden lektor objasnil základy holandštiny a naučili jsme se pár základních frází ve stylu "Dobrý den. Jak se máte?". Týpek, co nás to učil, byl naprosto neskutečněj. Neustále vtipkoval, měnil hlas, parodoval jiné jazyky a různé holandské dialekty. Hrozně jsme se nasmáli a dvouhodinovou lekci jsme si myslím všichni velmi užili.

Večer se konala další párty. Tentokrát holandská - oranžová. Základem je oranžový dress code doplněný o holandské vlaječky, které vám smpatické slečny namalují při vchodu na tváře. A je to! Nyní jste oficiálně uvítaní v Holandsku. Tuto párty jsme si docela užily, třebaže jsme se ani tentokrát nezdržely dlouho. Měly jsme zde sraz s jedním Egypťanem, který nás seznámil se dvěmi sympatickými Němkami Lisou a Jennou, které bydlí nedaleko od nás a studují s námi na stejné fakultě. Ještě bych se měla zmínit o místě konání akce. bylo to v Drie Gezusters (tři sestry), což je velmi zajímavý podnik na Grote Markt. Do klubu se dá vstoupit třemi vedle sebe umístěnými vchody, má více podlaží a mnoho navzájem různě propojených místností. Celek tvoří takové malé bludiště, ve kterém není pro nového návštěvníka jednoduché se vyznat. Zatímco dole se nachází bary a stolečky, nahoře je parket s dj a diskotékou.

Další den jsme měli fakultní uvítací den s přednáškou a následnou tour po městě. Byli jsme rozděleni do skupinek po šesti lidech, ve kterých jsme měli podle instrukcí procházet městem a všímat si místních pamětihodností a zvláštností. Cesta se završila v jednom z pubů v okolí fakulty, kde jsme dostali občerstvení a kvíz z otázkami ohledně naší cesty městem. Naše skupinka ve složení tři češky (my s Eliškou a Monika), guatemalka (Leonor), jeden indonésan (Wisnu) a thajka, jejíž jméno nikdo nedokázal vyslovit, byla ze všech nejúspěšnější. Za odměnu jsme dostali malované holandské hrníčky, na kterých se holandská děvčica v dřevácích pusinkuje s holandksým chlapečkem před větrným mlínem. Kýčovité. Roztomilé. A typicky holandské :-) Večer se potom konalo v rámci ESN promítání filmu. A tak jsme s celou naší nyní již docela skamaráděnou psychologickou skupinkou vyrazili do kina, abychom se zde odreagovali u komedie s Jeniffer Anistone.

Ve středu jsme měly volno a poflakovaly jsme se po městě. Zajely se konečně podívat na Zernike a odpoledne se opalovaly u jezírka v parku poblíž naší fakulty. Od středy do pátku totiž panovalo v Groningenu mimořádně pěkné slunečné počasí s teplotami nad 25 stupňů. A protože jsme byly po uplynulém prvním týdnu v Holandsku už docela utahané, prohlásily jsme středu za den odpočinkový. Z tohoto důvodu jsme kromě opalování v parku a výletu do Zerniku tento den efektivně proflákaly a rozhodly jsme se tentokrát vynechat i závěrečnou ESN párty a raději se konečně pořádně prospat.